Paša dvanáctým členem klubové síně slávy

Kromě toho také byl obyčejným klukem s láskou ke sportu, studentem škodováckého učiliště, vojákem povinné základní služby Československé armády, nástrojářem v automobilce Škoda Auto, požárním preventistou ve firemním Sboru hasičů Škoda Auto, prodejcem sportovního oblečení, provozovatelem sportovního baru se sázkovou kanceláří, příležitostným hercem a zpěvákem, členem sportovního spolku osobností Amfora. Je sourozencem dvou bratrů a jedné sestry, manželem celoživotní partnerky Ivany, otcem dvou dcer a dědou čtyř vnoučat. Fotbalu fandí, sleduje ho a prožívá každý den. Jako aktivní hráč marně krotil osobní emoce. Když se dal na pískání, krotil hráče tak osobitým stylem, že čelil střídavě ovacím a kritice. Soudcovskou kariéru dotáhnul až k vrcholku, neboť rozhodoval utkání v nevyšší lize československé a především české, získal status mezinárodního rozhodčího FIFA, rozhodoval finálový zápas Brazílie - Japonsko na světové univerziádě v japonské Fukuoce před pětasedmdesáti tisíci diváků, vyhrál první ročník české ankety Křišťálová píšťalka a nejčerstvěji byl uvedený do síně slávy FK Mladá Boleslav.
„Nevím, čím jsem si členství v mladoboleslavské síni slávy zasloužil, protože rozhodčím se většinou nadává, snad tím, že mám mladoboleslavský fotbal opravdu v srdci. Když jsem v nedávné minulosti sledoval uvádění fotbalových i veřejných osobností do klubové síně slávy, vůbec mě ani ve snu nenapadlo, že bych se mezi nimi mohl také někdy objevit. Vnímám to jako velkou poctu srovnatelnou se svým nejvyšším osobním úspěchem, za který považuji, že jsem byl rozhodčím FIFA. Ve své době pro mě byl obrovskou poctou také postup do československé ligy, protože tehdy se dodržovala národnostní parita, což v praxi znamenalo, že mezi osmadvacet hlavních rozhodčích nejvyšší naší ligy v úředně daném poměru šestnácti českých a dvanácti slovenských nejvyšší ligy mohl nový český rozhodčí postoupit jen místo českého rozhodčího, který sestoupil, podobně to měli samozřejmě i slovenští kolegové."

Jak si pamatujete a vybavujete své fotbalové začátky?
„Když jsem poprvé přišel v roce 1965 na mladoboleslavské hřiště, kam mě přivedl starší bratr, který se věnoval atletice, začal jsem hrát za žáky, kteří tehdy nebyli rozdělení podle ročníků jako dnes, takže jsem jako devítiletý hrál často třeba proti hráčům, z nichž některým bylo i patnáct let. V úterý jsme chodili trénovat na Astonku, současný městský stadion se teprve budoval, byla tady dřevěná budova, správce a kustoda v jedné osobě dělal pan Václav Vít zvaný Viržinko a jeho bratr Oto Vít byl neuvolněným klubovým sekretářem, jinak řádně zaměstnaný v automobilce. Pan Václav Vít, který pro nás malé fotbalisty byl druhý táta, dělal na hřišti všechno včetně trénování a mě občas posílal s pětikorunou nakoupit brazilská viržinka, kterých bylo v krabičce pět kusů. Fotbalové dresy prala paní Tonička Macháčková, maminka pozdějšího boleslavského brankáře Jirky Macháčka. Já byl v té době na hřišti každý den a boleslavský fotbal se mně dostal opravdu pod kůži. Když jsem s píšťalkou postupoval do nejvyšší ligy, tak jedna z výhod pro mě byla, že Boleslav nepatřila k prvoligovým klubům, tehdy se pohybovala mezi druhou a třetí ligou. Přiznávám, že kdybych ji pískal v první lize, tak by mně srdce nedalo a nepískal bych, tak jak se má, a připískával bych pro Boleslav."

V čem se podle vás mladoboleslavský fotbal změnil k lepšímu?
„Neskutečně k lepšímu se změnily zdejší prostředí a podmínky. Když vidím dnešní areál městského stadionu, chválím všechny, kteří se u fotbalu pohybují a pracují pro klub a jeho akademii, zároveň děkuji městu, že zaměstnává lidi udržující areál. Říkám Pepíkovi Dufkovi a on to tak i razí, že je potřeba v klubu mít boleslavské srdcaře. Na špičkové úrovni je možné mít protřelé a zkušené manažery, ale mravenčí práci pro fungování klubu musí dělat místní lidi oddaní klubu. Když vidím stovky dnešních mladých fotbalistů v jakých podmínkách se připravují a hrají fotbal, tak bych chtěl být opět malým klukem. Výsledkem současné spolupráce vedení fotbalového klubu s představiteli města a šéfy automobilky je profesionální péče o žákovské a dorostenecké talenty a samozřejmě také už dvacetileté působení dospělého áčka mezi tuzemskou fotbalovou elitou. Chtěl bych, aby si to veřejnost více uvědomovala, mnohdy se totiž zdá, že si toho zdejší lidé málo váží."

Čím to je?
„Nejspíše tím, že Mladá Boleslav je průmyslové město a většina zdejších obyvatel se má lépe než v ostatních regionech naší republiky. Ve svém volném čase vyjíždějí za exotičtější zábavou a skutečnost, že přičiněním automobilky máme fotbal i hokej v nejvyšších tuzemských ligách, vnímají za samozřejmost a nezaslouženě její aktéry přehlížejí. Věřím, že vedení automobilky vidí, co vedení fotbalu dělá pro místní lidi, pro děti a mládež. Spolupráce klubu s automobilkou a městem je důležitá, při každé příležitosti ji chválím a říkám, jen tak dál a hustěji."

Proto jste určitě spokojený se založením a fungováním mladoboleslavské fotbalové akademie?
„Na současné české společnosti mně vadí dvě věci a to nedostatečná státní podpora školství a sportování. Vím, že v Mladé Boleslavi máme sportovišť v porovnání s jinými městy hodně, ale přesto nestačí a to mě hodně mrzí. Čím více bude v našem městě ploch určených a využívaných pro sportování, a nemám tím na mysli jenom fotbal, tím lépe. Proto jsem se osobně podílel na prosazení fotbalové akademie. Než se na Radouči vybudovala, tak lidi nedaleko bydlící sepisovali proti ní petici, a na přání Aleše Juranky z vedení fotbalového klubu jsem na radnici při zasedání zastupitelstva její vznik obhajoval a podporoval. Jsem rád, že se realizace povedla. Když dnes sleduji, jak na hřiště v areálu akademie jdou žáci či dorostenci jednotně oblečení, je krása se na ně dívat. Za to patří dík městu Mladá Boleslav i lidem z vedení fotbalového klubu, konkrétně pánům Dufkovi, Jurankovi a Olšákovi."

V čem se fotbal všeobecně změnil?
„Určitě se zlepšil výkonnostně, vyvinul se do větší rychlosti a k dokonalejší hráčské technice. Trénuje se několikrát denně. Zároveň však ztrácí lidskost pro obyčejné lidi. Osobně nejsem zastáncem VARu myslím si, že to není cesta fotbalu prospěšná. Fotbal je lidová zábava a měl by jí zůstat."

Jaká je vaše rada pro začínající fotbalisty?
„Fotbal v každém vybuduje smysl pro zodpovědnost a s tím související kolektivní sounáležitost. Přináší klukům nedělitelnou radost z vítězství. Chlapci, který by si přišel pro radu, bych řekl, fotbal ti do života přinese strašně moc a hlavně tě to obohatí v tom, že nejsi v životě sám na výhry ani na prohry. Fotbal ti dá do života víc, než když budeš sedět od rána do večera u počítače a když se budeš jen učit. Budeš si užívat radost z každého gólu, aniž si v tu chvíli uvědomíš rozsah všech emocí a jejich důležitost pro život, to poznáš mnohdy až později. Pohybově tě rozvíjí, což samozřejmě platí pro všechny sporty, nejen pro fotbal. A tak znovu opakuji, chtěl bych být zase klukem, ale se současným rozumem."

Co poradíte člověku rozmýšlejícímu se, zda se má vydat na dráhu fotbalového rozhodčího?
„Nebyl jsem hodný hráč, chtěl jenom vyhrávat a neuměl prohrávat, vztekal se a rozhodčím furt radil. V mém případě, jak se lidově říká, se z kozla stal zahradník. A to hlavně zásluhou vzájemného hecování s Vencou Fortnerem, což byl můj kolega v práci a již zkušený fotbalový rozhodčí v době, kdy já byl ještě hráčem. Svým případným nástupcům potvrdím, že funkcí rozhodčího si prodlouží fotbalový život. Musí si však uvědomit, že pozice rozhodčího by neměla být na hřišti nejdůležitější role. Důležitější jsou hráči a potom taky diváci. Moje rada tedy zní, jako rozhodčí budeš opět ve sportovním kolektivu, budeš opět zodpovědný sám k sobě, a jako bonus se podíváš po republice a případně i po světě."

Máte vysvětlení pro nesporný fakt, že je fotbal na naší planetě nejpopulárnějším sportem?
„Já pro to vidím tři důvody. Prvním je, že fotbal může hrát každý a kdekoliv. Například hokej se na mladoboleslavském okrese může hrát jen v Mladé Boleslavi a v Benátkách nad Jizerou, jinde ne, protože rybníky už mnoho let nezamrzají. Druhým okamžikem je, že rozšířenost fotbalu podporuje jeho lidovost a srozumitelnost, základní prvky se dlouho neměnily a nemění, tudíž má konzervativní rysy. Radost z trefené šibenice je stejná na venkovském hřišti jako na Spartě. A třetí fenomén vycházející z prvního zmíněného bodu je, že se fotbal může hrát a taky se hraje na všech kontinentech naší planety, jako jeden z mála všech sportů."

A taky jím žijí všechny věkové kategorie, mladí ho hrají, dospělí mu fandí a staří vzpomínají...
„... fotbal je zábava na celý život, to můžu z vlastní zkušenosti potvrdit. V této souvislosti oceňuji, že fotbalový klub v Mladé Boleslavi nezapomíná na své bývalé fotbalisty. Scházíme se jednou za rok a já se na ta setkání těším. Kolikrát při tom potkám fotbalistu, kterého jsem několik roků neviděl a rádi si popovídáme o současném fotbalu i o společných zážitcích z naší fotbalové minulosti. Těšíme se, jak společně omládneme. To je od fotbalového klubu neskutečně prospěšná akce, když mladí a aktivní fotbalisté vidí, že FK Mladá Boleslav je téměř jako rodina pro celý život."

Pavlín Paša Jirků (nar. 17. září 1956) v osmi ročnících v nejvyšší české lize odpískal 111 utkání jako hlavní a odmával 27 utkání v roli pomezního v období 1993 - 2001. Navíc šest utkání odřídil v lize československé. Nejčastěji pískal utkání brněnské Zbrojovky (19). Vyloučil jedenáct fotbalistů, nejvíce Českým Budějovicím (3).

Členy Síně slávy FK Mladá Boleslav jsou (v abecedním pořadí) Josef Donát, Jiří Holakovský, Radim Holub, Pavlín Paša Jirků, Jaroslav Král, Jiří Macháček, Marek Matějovský, Miroslav Miller, Luboš Pecka, Tomáš Sedláček, Jiří Šimáně a Miloslav Venera.