Dufek na skok v Uruguayi
Prezident boleslavského fotbalového klubu Josef Dufek při poznávání jihoamerického fotbalu viděl nejen utkání nejvyšší ligy v Argentině, ale také v Uruguayi, kam si letecky na jeden den odskočil. O podrobnosti se rád podělil.
„V neděli jsem za pětatřicet minut přeletěl z argentinského Buenos Aires do uruguayského Montevidea. Žije v něm bezmála jeden a půl milionu lidí, což je téměř polovina všech obyvatel Uruguaye. Mezi hlavními městy Argentiny a Uruguaye je zátoka Rio de la Plata, která je společným ústím řek Uruguay (2200 km dlouhé) a Paraná (4350 km dlouhé) přitékajících z jihoamerického kontinentu a mající v nejužším místě padesát a v nejširším sto osmdesát kilometrů šířky. Na jižním břehu je Buenos Aires, na severním Montevideo. Dopravu mezi nimi zajišťují letadla i lodě.
Už cestou z letiště do Montevidea bylo na první pohled patrné, že Uruguay je chudší stát než Argentina. Na okrajích Montevidea žijí lidé v malých baráčcích s plochými střechami a cestou do centra města přibývalo obydlí prostornějších a stylem architektury podobnějších honosným a výpravným stavbám Buenos Aires. Při jednodenní návštěvě Uruguaye jsem vedle ligového fotbalu stihnul také návštěvu světoznámého rekreačního střediska Punta del Este, které se rozkládá hodinu cesty po pobřeží na východ od Montevidea.
Po argentinských i uruguayských silnicích jezdí i pár hodně starých osobních a nákladních automobilů amerických značek. Je jich podstatně méně, než třeba na Kubě, ale u některých, jejichž stáří jsem odhadoval na čtyřicet, padesát i možná více let, jsem se upřímně divil, že se vůbec rozjedou.
Přestože v Uruguayi měli podobně kvalitní maso jako v Argentině, tak bylo trochu jinak zpracované a udělané. Když bych měl napsat vysvědčení, za chutnější bych označil pokrmy argentinské. Pivo v obou zemích bylo stejné nebo přinejmenším hodně podobné. Ovšem nejchutnější, čeho se můj jazýček na jihoamerickém kontinentu dotkl, bylo argentinské bílé víno, vskutku skvělý Savignon blanco.
Fotbalová utkání v Uruguayi měla velmi dobrou úroveň a v každém týmu vynikali tři až čtyři hráči mimořádnými individuálními výkony. Dopoledne jsem sledoval duel rezervních družstev klubů River Plate Montevideo a Wanderers, které skončilo bezgólovou plichtou. Večer jsem byl svědkem pravé jihoamerické divočiny při mistrovském střetnutí uruguayské Primera division Sporting Club Defensor - Liverpool Montevideo 2:2. Kromě čtyř gólů jsem viděl dvanáct žlutých a jednu červenou kartu. Rozhodčí dění na hřišti nezvládali, byli úplně mimo mísu, jak se říká v Česku.
Bylo s podivem, že na to, jak se hráči na hřišti mydlili, se souboje o míč nezvrhly ani jednou ve rvačku. Šest tisíc diváků na betonových tribunách natřených fialovou barvou bylo přízní rovnoměrně rozdělených pro oba kluby. Samozřejmě všichni fotbal prožívali hodně emotivně a buráceli po celých devadesát minut, ale podobně jako fotbalisté i diváci se obešli bez potyček a rvaček.
Z Montevidea zdraví Josef Dufek.
