Dittrich usiluje o boleslavské angažmá

V Poličce jsou Dittrichovi známá fotbalová rodina. „K fotbalu mě přivedl otec, který dodnes ve svých sedmačtyřiceti letech stále aktivně hraje za Poličku spolu s mým mladším bráchou," říká hrdě čerstvý boleslavský středopolař a rád vzpomíná na zápasy v poličském dresu, když v jednom týmu nastupovali všichni tři: „Brácha chytal a my s otcem hráli v poli."
V poličském fotbalovém klubu prošel všemi kategoriemi až do dospělého áčka v krajském přeboru. Půl roku hostoval v třetiligovém Letohradě, dva měsíce zimní přípravy si vyzkoušel v Olomouci, aby potom strávil dva roky v Ústí nad Orlicí, odkud si jej v zimě 2006 vytáhl trenér Půlpit do druholigových Pardubic. A když ve městě zaslíbeném perníku a hokeji fotbalový klub ekonomicky zkolaboval, koupil druholigovou licenci Baník Sokolov a trenér Půlpit se s mnohými hráči stěhovali z východočeského do západočeského regionu. Ze Sokolova přišel Dittrich v letošní zimě na půlroční hostování do FK Mladá Boleslav. Po absolvování poličského gymnázia pokračoval ve studiu na vysoké pedagogické škole v Olomouci. Po nezvládnutí postupové zkoušky do čtvrtého ročníku využil šance věnovat se fotbalu profesionálně. „Vždycky jsem chtěl dávat všechno fotbalu," říká provinilým hlasem. Proto z něho není učitel tělocviku a zeměpisu, nýbrž fotbalista.

Byl přechod z druhé do první ligy v náročnosti srovnatelný s nějakým předchozím výkonnostním skokem?

„Nejnáročnější byl přechod z dorostu mezi dospělé. I na úrovni krajského přeboru jsem pocítil značný rozdíl v tvrdosti a důslednosti v osobních soubojích. Potom už jsem neměl nikdy pocit, že bych některý z přechodů do kvalitnější soutěže nezvládal. I když jsem měl vždy nedostatky a pracoval na jejich odstranění, což platí i o přechodu do první ligy."

Přibrzdila vaši fotbalovou kariéru nějaká zranění?

„Už dvakrát. V dorostu jsem rok nekopal po zlomenině bérce, kterou mu způsobil protihráč hrubým faulem. Rodiče mě naštěstí dostali na pražskou Bulovku ke specialistům, aby mi nohu sešroubovali a zachránili. Bez nich bych se už asi k fotbalu nevrátil. Druhé vážné zranění jsem utrpěl po střetu s gólmanem a odnesl je utrženými vazy v rameni."

A to se po takových neblahých zkušenostech na hřišti nebojíte?

„Řekl jsem si, že musím do soubojů chodit tvrději a více se zapřít, abych neutrpěl zase zranění. Maximálně se soustřeďuji na všechny pohyby, snažím se rychle pracovat s míčem a dávat ho včas od nohy."

Je první liga tvrdší, než nižší soutěže?

„V první lize je hra rychlejší, ale tvrdší nebo zákeřnější není. Vyžaduje se rychlejší odehrání balónu, raději si ho rychle narazit se spoluhráčem a běžet do volného prostoru, než ho tahat v individuální akci."

Jak jste si užil první ligový gól ve svém druhém ligovém startu?

„Hlavně jsem byl rád, že jsme utkání s Jabloncem vyhráli. Protože rodiče i brácha byli v hledišti, měl jsem radost, že když se mi podařilo dát první gól, byli u toho.

Máte nějaké záliby mimo fotbalu?

„Vždycky jsem byl zvyklý hodně sportovat. Když nehraji fotbal, jdu si zahrát squash nebo tenis. V zimě mě baví hokej, v létě zase beachvolejbal. Ale nedovedu si představit, že bych se nějakému sportu věnoval s takovým nasazením a na profesionální úrovni, jako mě chytil fotbal."

Co děláte, když nesportujete?

„Věnuji se přítelkyni Pavlíně, která pochází jako já z Poličky a studuje v Olomouci. Je sportovně založená, baví ji aerobik a fotbalu také rozumí."

Máte vysvětlení pro celosvětovou popularitu fotbalu?

„Nad tím jsem nikdy neuvažoval. Ale je dobře, že existuje. A vůbec si nemyslím, že je fotbal v české lize výrazně horší, než v ostatních ligových soutěžích. Vždyť i Mladá Boleslav se vloni přesvědčila, že se může měřit s předními zahraničními kluby."

Vnímáte v boleslavské hráčské kabině ambice probojovat se letos znovu do evropských pohárů?

„Hráčský kádr je v Mladé Boleslavi dost dobrý na to, aby se umístil v lize na pohárové příčce. A v kabině opravdu vnímám, že pro ten cíl chtějí všichni udělat maximum. Byl bych rád, kdyby se to povedlo. Mým prioritním cílem je přesvědčit vedení boleslavského klubu, aby mně nabídli v létě profesionální kontrakt a kdybych si na podzim s Mladou Boleslaví zahrál v evropském poháru, to by bylo opravdu super. Když to nevyjde, budu moc zklamaný, ale na fotbal nezanevřu."

Pokukujete po zahraničí?

„V současné době ne. V pětadvaceti letech se mi splnil fotbalový sen zahrát si první ligu. Zahraniční angažmá pro mě není aktuální otázka a dosud jsem nad ním nepřemýšlel."

Kam se rád vracíte?

„Pochopitelně do rodné Poličky, kde mám spoustu známých. Pardubice i Olomouc se mi také líbí a rád se do těch měst vracím."

A jak si užíváte chvíle, když zavítáte na fotbalové hřiště v Poličce?

„Když se dostanu v Poličce na fotbal, uvědomuji si, že pro tamní mladé kluky jsem příkladem toho, že i z fotbalově odlehlého města je možné se dostat do první ligy."

Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo?

„Kuřecí prsa s americkým bramborem. Jako malý jsem vyrůstal na klasické české kuchyni, ale dnes už si knedlíky dopřávám jenom výjimečně. Když se chystám domů, předem mámu upozorním, aby připravila něco s těstovinami nebo rýží, případně s brambory. Mám rád sladké a bez fyzického zatížení nabírám tělesnou váhu, což jsem poznal při dlouhodobém zranění. Po ukončení aktivní sportovní kariéry asi nějaké to kilo přiberu."

A co nejraději pijete?

„Džus, pivo a víno také můžu."

Potrpíte si na nějaké konkrétní módní oblečení?

„Nevyrůstal jsem v prostředí, kde by byla móda důležitá, a oblečení si kupuji podle toho, co se mi momentálně zalíbí nebo mi přítelkyně poradí, co se ke mně hodí."

Měl jste nějaký fotbalový vzor?

„Když jsem byl malý, líbil se mi anglický útočník Alan Schearer.

Jakou máte oblíbenou fotbalovou ligu?

„Anglickou a španělskou."

A které auto se vám líbí?

„VW Golf, ale zatím jezdím ve stopětce škodovce, se kterou jsem velmi spokojený, protože mě vždycky dovezla, kam jsem potřeboval."

Máte nějaké oblíbené čtení?

„Časopisy Escquire a Hattrick."

Která hudební skupinu je vaše nejoblíbenější?

„Divokej Bill, ale poslouchám i taneční muziku."

Zalitoval jste někdy, že jste se dal na fotbal?

„Zatím mě nikdy nezklamal. I když mě maminka a babičky při zraněních přemlouvali, ať toho fotbalu nechám, že mi za to nestojí, tak jsem na to nikdy vážně nepomyslel. Fotbal mi přirostl hodně k srdci a dokud budu schopný, budu se mu věnovat."