Kulič úspěšně absolvoval reprezentační premiéru
Zhmotněný sen v podobě bílého dresu s číslem 18 na zádech a českým státním znakem na prsou si Marek Kulič uložil jako dosud nejvzácnější relikvii vlastní fotbalové kariéry. „Na památku reprezentační premiéry mám dva dresy, jeden jsem si pečlivě schoval a druhý daroval bráchovi," prozradila momentálně nejzářivější hvězda mladoboleslavského fotbalového týmu. Ve středu 16. srpna 2005 v mezistátním přátelském utkání Česko - Srbsko 1:3 vystřídal v 61. minutě Pitáka.
Od koho jste se dozvěděl o nominaci?
„Po pondělním tréninku mi volal prezident klubu pan Dufek a manažer pan Zíka a vzápětí mi to přišel do kabiny osobně říct mladoboleslavský sportovní ředitel pan Kudela."
Komu jste se pochlubil jako prvnímu?
„Samozřejmě manželce, i když první to věděli spoluhráči."
Synovi jste se tu novinu také sdělil?
„Také jsem mu to řekl, ale on z toho pochopitelně zatím nemá rozum."
Jaké byly první pocity, když jste přišel do reprezentační party?
„Byl jsem trochu nervózní, protože tam bylo strašně moc novinářů. Z vedení reprezentace mi řekli, abych s novináři nekomunikoval, dokud si nevybavím všechny potřebné věci. Jinak přijetí bylo se vším všudy na profesionální úrovni."
A jak jste prožíval oficiální ceremoniál s hymnou?
„Je to mimořádně krásný pocit a člověku opravdu proběhne v krátké chvíli celý předchozí život, v tomto případě fotbalový."
Nenapadlo vás, že jste mohl v reprezentaci být už o několik let dříve?
„To ne, asi to mělo být, tak jak to je a jsem za to rád, že to vůbec vyšlo."
Věděl jste dopředu, kdy nastoupíte na hřiště a jak dlouho budete hrát?
„Reprezentační trenér řekl, že mě nasadí na půl hodiny a možná i na celý poločas. Z toho jsem byl příjemně překvapený, protože jsem čekal, že budu hrát méně."
Jaké jste měl osobní pocity z prvního reprezentačního utkání?
„Byla to rozlučka Pavla Nedvěda a škoda, že nám nevyšlo, aby se rozloučil výhrou. Myslím si, že i když utkání pro mužstvo skončilo špatně, tak se z médií doslýchám, že jsem hru oživil a jenom je škoda, že jsem nevyužil té gólové šance, kterou jsem měl. S gólem by to byla hezčí premiéra. Ale odevzdal jsem, co ve mně bylo, nervozitu jsem cítil jenom v takové zdravé míře."
Očekáváte tedy další nominační telefonát?
„Bylo by to krásné."
