I kabina druhého týmu v lize voněla vítěznými doutníky
Liberečtí mistři převzali pohár od představitelů Českomoravského fotbalového svazu, fotbalisté Mladé Boleslavi poděkovali početnému táboru svých příznivců a trávník útulného stadionu u Nisy se záhy vyprázdnil a zklidnil. Ovšem v útrobách hlavní tribuny bylo hodně živo. Z mladoboleslavské kabiny zněl hurónský řev a linula se vůně vítězných doutníků.
V úzké uličce se rvali o místo fotografové a kameramani. Reportéři zpovídali hráče v propocených dresech. První byl vysprchovaný a do civilu převlečený mladík Kysela. Pospíchal do Prahy na sraz reprezentační jedenadvacítky, se kterou v nedělním ránu odlétal na turnaj do Francie. „Je to škoda, že nebudu s klukama oslavovat, ale nedá se nic dělat," řekl Kysela s provinilým úsměvem a pádil za reprezentačními povinnostmi.
Kulhavě opouštěl kabinu Vaculík. „Mám pořádný výron v kotníku," šklebil se bolestí. Méně bolestivější šrámy měli i jeho spoluhráči, podobně jako po každém mistrovském utkání. Tentokrát však bolely mnohem méně pod vlivem dosaženého sportovního úspěchu.
„Nikdy jsem Ligu mistrů nehrál a v Mladé Boleslavi jsem zatím dosáhl ve fotbale nejvíc," prohlásil Kulič nejen za sebe, ale i za své spoluhráče. Přiznal, že v průběhu druhého poločasu pohoda z dvoubrankového vedení byla rázem pryč, když Liberec vyrovnal. „Přestával jsem věřit, ale naštěstí jsem trefil třetí gól," usmál se vzpomínkou na křížnou trefu, kdy míč z jeho kopačky proletěl skulinou mezi bránícími libereckými hráči, přičemž o jednoho z nich se lehce otřel, a zapadl u levé tyče do sítě ve třetí minutě nastavení.
„Bylo to drama až do konce a neustále jsem doufal, že ten potřebný gól dáme," pravil po zápase usmívající se Matějovský. „Nikdo z nás o takovém umístění na začátku ročníku nesnil, ale po podzimu jsme si věřili, že na to máme a že můžeme s každým hrát a porazit ho," dodal klíčový mladoboleslavský středopolař.
