Jiří Vít pochází z Olomouce, kde se narodil před osmadvaceti lety (18.8.1977), vychodil základní i střední školu a naučil se fotbal. K nejpopulárnější hře to neměl daleko, neboť jeho otec za Olomouc chytal v brance.
Nebylo tedy divu, že když přivedl šestiletého synka na fotbalové hřiště, postavil ho mezi tyče. „Vydržel jsem tam jenom asi rok, protože mě nebavilo góly dostávat, ale toužil jsem je dávat,“ vzpomíná Jiří Vít na dobu, kdy mu byl vzorem německý útočník Klinsmann. Až do svých dvanácti let hrával v útoku, potom ho trenér Čech stáhnul do obrany a tam už zůstal. „Nemám mu to za zlé, i když mě to ze začátku hodně štvalo,“ říká s nadhledem dnešní spolehlivý stoper. K takové pověsti dokráčel poměrně pestrou fotbalovou kariérou. V Sigmě Olomouc prošel žákovská i dorostenecká družstva, hrál za „B“ mužstvo, ale i když s prvním týmem trénoval a hrál přípravné zápasy, tak první ligu neokusil. V roce 1999 přestoupil do druholigové Poštorné, chvíli také hrál třetí ligu v Jihlavě, vrátil se do olomouckého béčka a v sezóně 2001-02 působil v Ratíškovicích, které hrály druhou ligu, dokud je neopustil movitý sponzor. Potom Jiřího Víta přivedl trenér Palička do Jablonce a tam prožil prvoligovou premiéru jako hrom. Na podzim roku 2002 v derby Jablonce s Libercem, které skončilo 3:3, naskočil do hry v patnácté minutě za zraněného hráče. „Pamatuji si na to dobře,“ tvrdí Vít. Když na jablonecké lavičce Paličku vystřídal Rada, tak ten přestal ve své sestavě počítat s Vítem a Čápem. Společně si to v zimě 2004 namířili do Mladé Boleslavi nejprve na hostování a později podepsali i přestup. „I když jsem tehdy šel z první do druhé ligy, získal jsem dobré angažmá,“ pochvaluje si Vít současné působení v mladoboleslavském dresu. Do Pojizeří dojíždí z Jablonce, kde má již pár let domov a s přítelkyní společně pečují o párek amerických stafordširských teriérů, takže se mu po rodné Hané nijak zvlášť nestýská. Možná jednou bude trenérem, ale zatím se tím moc nezabývá. Soustřeďuje se na to, aby vydržel do nejdéle v základní prvoligové sestavě. Hlídá si váhu, vybírá si zdravou netučnou stravu, udržuje si kondici i případnou pohybovou aktivitou mimo fotbalové tréninky. „Nijak pravidelně, jenom když cítím, že to tělo potřebuje.“ Asi opravdu ví, jak na to, protože mu tělo slouží zatím dobře. „Žádné vážné zranění jsem neměl, když nepočítám zlomený noc a rozseknuté obočí, což jsou u fotbalových obránců běžná poranění,“ dodává s úsměvem.
