„Konečně mohu trénovat i doma“
říká olomoucký trenér Petr Uličný, který procestoval díky své profesi kus naší republiky. V průměru u fotbalových klubů jako trenér vydržel dva roky a přesto i nyní počítá s tím, že je připravený jít zase o „ dům dále“.
Před zápasem mladoboleslavských fotbalistů s Hanáky si ochotně udělal čas na rozhovor.
Jaké je to trénovat po letech doma- v Olomouci?
Řeknu, že je to velice příjemné. Je to ještě i spojeno s celkem i s úspěšnými výsledky. Byl bych moc rád, kdyby to dále pokračovalo a já v Olomouci ještě nějaký ten pátek zůstal.
Na stadion to máte prý kousek…
Bydlím v Olomouci a stadion je opravdu jen kousek.
Počítáte ještě s tím, že se dařit nebude a vy půjdete zase na další trenérskou“štaci“?
Určitě! Já nejsem ještě v důchodě, i když jsem v lize nejstarší trenér. I tato olomoucká“štace „ někdy skončí a já ještě budu dále usilovat o to trénovat někde jinde.
Pro osvěžení paměti-kde všude jste trénoval?
Celkem jsem trénoval osm týmů. Zlín, Brno, Ostrava, Plzeň, Žižkov, Hradec Králové, Opava a Olomouc.
Je ve vašich bohatých vzpomínkách něco, na co obzvlášť vzpomínáte?
Určitě rád si vzpomínám na působení v Brně, kam kdysi na fotbal chodilo třicet tisíc diváků. Bylo to v letech 1994-95. Nyní jsem moc spokojený doma v Olomouci. Každé to místo, kde jsem trénoval, mi něco přineslo. Například se Zlínem se postoupilo do první ligy.
V minulosti jste prohlásil, že obzvlášť vzpomínáte na působení v Hradci Králové ve spojitosti s vaším návratem do tzv.“velkého fotbalu“.
Přesně to říkáte! Hradec mi pomohl z mého útlumu, když jsem byl hodně“dole“. Vedení klubu, bratři Vodové mě tehdy angažovali na druhou ligu s tím, abych klub dovedl do první ligy. To se podařilo úplně přesvědčivě. My pak hráli první rok první ligu velice kvalitně a druhý rok se už tolik nedařilo, a tak jsem v půli sezóny odešel právě do Olomouce.
A co byste raději vymazal?
Určitě se mi nepodařilo působení v Opavě. A já se tam tehdy hodně těšil. Mužstvo jsem v první lize neudržel, takže to byla v životě moje sportovní a dá se říci i životní prohra.
Pamatujete si, kdy jste poprvé usedl na trenérskou lavičku?
Určitě. Já patřím k trenérům, kteří mají hodně startů. Pokud mě Olomouc nevyhodí, tak se mi blíží třístovka odkoučovaných ligových utkání, což je nejvíce ze všech trenérů. Moje začátky začaly ve Zlíně v roce 1993.
Kde jste vydržel trénovat nejdéle?
Nejdéle jsem vydržel…přemýšlím. Ve Zlíně jsem byl sice čtyři roky, ale rok v první lize.
Jak dlouho je podle vás dobré, aby trenér působil u mužstva? Jak se na to díváte?
Já mám průměr dva roky. Vždy si říkám, že ty dva roky jsou akorát. Myslím si, že se to dá i překonat, hlavně když se daří. I klidně tři roky.
Nedávno jste vypadli doma z poháru se španělským týmem Zaragoza. Jak moc vás to ještě dnes mrzí?
Stále moc mě pohárové vypadnutí mrzí. Bylo to dobře rozehrané s tímto silným soupeřem. Škoda, že tam jsme obdrželi laciný gól. Od postupu nás doma dělilo pár minut. Jejich síla a houževnatost byla obrovská. My dostali i nešťastné góly. Oni ten zápas zvládli výborně. Mrzí to, ale život jde dále. Před námi je nová sezóna a my opět chceme v Olomouci hrát o nejvyšší příčky. Chceme to opět zopakovat, protože je to pro hráče obrovská zkušenost. Takových to zápasů bych přál hráčům v české lize co nejvíce!
Jak moc jste po tomto zápase svým hráčům vyčinil?
Naši hráči udělali moc dobrý výsledek. Vypadli jsme, ale více jsem jim vyčinil po vypadnutí z poháru ČMFS v Hranicích. Tam hráči spadli trochu na“zadek“.
Ale co se týče evropského poháru, tak tam jsme chytli hodně těžkého soupeře a kluci odvedli dobrou práci jak ve Španělsku, tak i v odvetě doma.
Můžete nám prozradit, jak se vám líbí prostředí zdejší mladoboleslavské fotbalové arény?
Je to zde krásné a já to zde znám ještě z doby, kdy jsem hrával fotbal. Jezdíval jsem sem i z Hradcem ve druhé lize. Měl jsem zde i kamaráda na sekretariátě Michala Doležala ze Zlína. Hrával zde i jeden z našich vynikajících fotbalistů Lauda. Pamatuji si na toto menší travnaté hřiště a pak se hrálo i na velkém Městském stadionu. Udělal se z toho krásný areál.
Když bydlíte v Olomouci, tak to si musí hráči dávat dvojnásobný pozor, abyste na ně v nejméně vhodnou chvíli nenarazil…
Já jsem v tomto tolerantní. Vím, že hráči jsou profesionálové a stačí říci -„ pánové máme před zápasem“. U nás to není ani třeba kontrolovat. Mezi mnou a hráči je zatím velice kvalitní spolupráce.
Řekněte, neláká vás, ještě s takovými to zkušenostmi, zahraniční angažmá?
Každého láká. Jenže já už několikrát říkal - mám jeden handicap. Jsem takový verbální, žoviální trenér, který používá hodně slov k samotným hráčům, dále hodně „srandiček“, abych je vybudil. To znamená- jak ke kvalitní hře, tak i moje koučování je velice verbální. Asi v zahraničí by to moc nešlo. A pak, já neznám ani jazyk.
