Na střílejícího Hapala byl Miller krátký
Sobota už několik desetiletí není v Evropě pracovním dnem. To však neplatí pro fotbalisty. Ani pro boleslavské, byť momentálně pobývají v přímořském letovisku Antalya, které k víkendové siestě svádí. Trenér Hapal na poslední lednovou sobotu naplánoval dva tréninky, jako v každý běžný všední den. Ačkoliv v noci pořádně sprchlo, tak sobota byla vzorně prosluněná a téměř bezvětrná.
Trénovali všichni s výjimkou Kysely, který dopoledne absolvoval v místní nemocnici rentgenové vyšetření zraněného kotníku.
Valnou část dopolední tréninkové jednotky vyplnila střelecká cvičení. Hráči pálili na obě branky po jednoduchých narážečkách, případně po kombinačních akcích. Brankáři sebou mrskali, i když mnoho ran mířilo mimo branku.
Na závěr tréninku vyhlásil kouč soutěž, aby střílející hráče maximálně motivoval. Pravidla byla jednoduchá. Když hráči ze třinácti ran dají pět gólů, budou je při obědě brankáři obsluhovat. Když nedají, obsluhovanými budou naopak brankáři. Zdánlivě snadný úkol pro střílející a náročný pro chytající. V praxi to však vypadalo úplně obráceně.
Jedna střela za druhou míjela branku a když ne, mrštný Kubásek úspěšně zasáhl. Papadopulos trefil levou tyč, od ní se míč po lajně překulil do pravé tyče, aby se následně odrazil do hřiště. Jedině na Sedláčkovu levačku Kubásek neměl. „Vy byste nedali pět gólů ani mně,“ hecoval nešťastné hráče rozesmátý kustod Pavel Uhlíř. A protože v první sérii zůstalo u jednoho gólu, jasným vítězem byl brankář Kubásek.
V dalším souboji se zčásti obměněné střelecké komando předvedlo lépe. Chytal Miller a první gól dostal od Poláčka. Potom si míč postavil trenér Hapal. „Španělská liga je na mě moc,“ stačil Miller vykřiknout, než se marně vrhnul po střele mířící do pravého horního vingle. Potom se trefili ještě Opiela, Papadopulos a Kalina. Tentokrát byli podle daných pravidel úspěšnější střelci.
Protože první souboj vyhrál brankář a druhý kanonýři s důležitou podporou trenéra, celkově vyznělo měření sil remízově. Tudíž se při obědě každý obsloužil sám. Než k němu fotbalová výprava zasedla, stalo se střelecké umění cestou ze hřiště do hotelu předmětem debaty.
Jak je možné, že hráči netrefí branku, když kopou v relativním klidu, čili bez obtěžování soupeřem a bez psychické tíže boje o důležité mistrovské body?
Trenér Hapal tvrdil, že účinnost, jakou předvedli mladoboleslavští hráči, není v porovnání s jinými mančafty mimořádně tragická, nýbrž srovnatelná. „Ono není nic snadného a už ne vůbec samozřejmého dát z hranice šestnáctky gól, jak si většina lidí, kteří to nikdy nezkusili, myslí,“ řekl Pavel Hapal, který má co srovnávat ze své bohaté fotbalové kariéry v tuzemsku i zahraničí.
Čím to je, že fotbalista tak často mine tak velkou branku? Zanedbanou výchovou v žákovském a dorosteneckém věku nebo nesoustředěností a lajdáctvím při provádění tréninkových cvičení? „Obojím po padesáti procentech,“ odvětil Karel Stanner, jinak velmi kritický k předváděným výkonům současných tuzemských fotbalistů. „A potom je taky pravda, že hráči experimentují, zkoušejí si nové věci. Od toho přeci tréninky jsou, aby si vyzkoušeli nové nápady.“
